Ano, už je to tu. Opět si na naší stránce G-urna můžete přečíst aktuální zprávy z Okresního kola Poháru rozhlasu! Doufám, že již všichni vědí o co v Poháru rozhlasu (Dále jen PR) jde, proto ihned přejdu k věci.
A jak jsme tam vlastně dopadli?
Mladší chlapci - 3439 bodů - 3. místo
Mladší dívky - 3794 bodů - 3. místo
Starší dívky - 4996 bodů - 1. místo
Ano, to je opravdu skvělé. Až na to, že tam byla ukrutná zima, doskočiště se podobalo bažině, tartan byl nebezpečně kluzký a tribuna nebezbečně plechová, bylo tam opravdu skvěle. Dále bych chtěl dodat, že minule mladší chlapci skončili druzí o pouhé tři body za Mokrou. Nyní jsme to však Mokršťákům pěkně vrátili - Mokrá je čtvrtá o 8 bodů. Minule jsme byli naštvaní my, teď zase oni. Ale ty tři poháry, které jsme letos získali (dva bronzové a jeden zlatý) ve skříni na chodbě už zůstanou. Kdo však nezůstane, jsou starší dívky, které vyhrály a nejspíš postoupí na krajské kolo, kde se utkají s nejlepšími školami v kraji. Nezbývá než dodat: Držíme vám palce!
Ale to ještě není vše, co by to bylo za PR bez toho, abych o něm nenapsal něco bláznivého:
Všichni si myslí, že jsme dopadli tak dobře kvůli naší fyziské a psychické síle. Což není pravda. Naše výkony totiž vyburcoval Tomáš Forman! Ano, byl to Tom, který nám svým neustálým klábosením pomohl k tak skvělým výsledkům. Kdyby pořád dokola nemlel svoje "Zuboklaksnoš Dásnokoš", nebo nám nepřekládal do maďarštiny "kukuřičnou kaši s obilninami, přidaným medem, vitamíny a přidaným železem", nemuseli jsme se umístit tak dobře.
Kromě Toma tu však byl i Dan, který nás motivoval. Nevím odkud se dozvěděl, že mám tričko a kraťasy značky Hummel, ale začal pobíhat kolem doskočiště a vykládat cosi o Samohybné Těžké Houfnici Hummer. Když jsem mu řekl, že samohybné těžké houfnice ani jinou válečnou techniku v šatníku opravdu nemám a na sobě už tuplem ne, uklidnil se a začal s Tomášem mlít cosi o "Hadrošmatroš".
Na cestě vlakem jsem však zažil další šok - celou cestu se divně šklebící Dan se mě zničehonic zeptal, jestli jsem úhoř, nebo řeka. Ano, zní to absurdně, já vím, ale on vám to potvrdí. Když do toho všeho ještě Tomáš kváknul svoje "Zuboklaksnoš Hadrošmatroš" a Ondra začal vyprávět, jak si účetní kupoval shnilé jablko, bylo mi úzko. Vskutku, hoši byli absolutně "mimo". Ale zároveň mě to ještě utvrdilo v domění, že náš atletický tým potřebuje psychologa. A to nutně. Dokonce více než nové tretry!
Ano jistě, tretry! Pokud jste si všimli, téměř všichni závodníci, kromě nás, měli na nohou značkové, lesknoucí se tretry, s kterými neváhali chodit po betonu, až to křupalo. My jsme ale jiní - poté, co jsem se nazul do svých "ponožek" (hovorový sašův výraz pro jeden předpotopní pár treter), bylo mi téměř znemožněno se pohybovat chůzí. Na skoku dalekém mi navíc praskla již asi třikrát prasknutá a znovu svázaná tkanička. Nejdříve jsem se ji pokusil zavázat, bohužel to však nešlo. Takže jsem byl odkázán na Střechu (Honza Střechovský z primy), který mi ochotně donesl jiné. (Tímto mu Děkuji.) Ty již byly popotopní a nemůžu si na ně stěžovat, protože se mi v nich běželo skvěle.
No nic, to je ode mne vše. <Kuba O.>



No spíš by se hodil výchovný poradce než psycholog